„Když jsem v roce 1903 vytvořil PSMU, nezajímal se Janáček o nový sbor, až když nás slyšel náhodně v roce 1904, tuším ve Veselí nad Moravou. byl velmi překvapen, a hned mi poslal zajímavý dopis a dva sbory Dež víš a Klekánica. Po prohlédnutí zaslaných sborů zařadil jsem je mezi cenné, což jsem skladateli ihned oznámil, party dal rozmnožiti a hned šly do dílny.“
Tak věcně a prostě vylíčil zakladatel Pěveckého sdružení moravských učitelů Ferdinand Vach první kontakt nového pěveckého tělesa s padesátiletým Leošem Janáčkem, který byl tehdy autorem více než pětadvaceti mužských sborů, z nichž většinu ušil na míru souborům, které kdysi sám řídil. Dva zmiňované sbory Klekánica a Dež víš měl doma neprovedené již delší dobu, a zřejmě proto se pohotově chopil příležitosti a nabídl je Vachovi. Shodou okolností měl Janáček pro sbor, který vznikl v hanácké Kroměříži, po ruce skladby na text v hanáckém nářečí a Vach je hned zařadil „do dílny“, kde, jak přiznává, daly Sdružení dost zabrat. Napřesrok, 26. listopadu 1905, Moravští učitelé obě skladby provedli za skladatelovy účasti v Přerově a od toho dne byly několik let úspěšnými repertoárovými čísly domácích koncertů i zahraničních zájezdů. Skladatel, zjevně spokojený se stále narůstající uměleckou úrovní tělesa, přikomponoval zanedlouho další dva sbory a posléze sbírku nesoucí název Čtvero mužských sborů moravských věnoval „Pěveckému sdružení učitelů moravských“.
Památným dnem celé historie PSMU však navždy zůstane 12. duben roku 1908, kdy se v Prostějově uskutečnil koncert, který byl generálkou pečlivě připravovaného zájezdu do Paříže. Zazněla na něm poprvé Janáčkova Maryčka Magdónova, která spolu s dalšími dvěma „bezručovskými sbory“, Kantorem Halfarem a 70 000, je důležitým přelomem jak v Janáčkově sborové tvorbě, tak v interpretačním stylu Moravských učitelů. Šťastnou úlohu při jejich vzniku sehrálo další setkání – tentokrát skladatele a básníka. Úderná síla Bezručových veršů, tak blízká Janáčkovu odbojnému duchu, a představa zvuku mužského chóru byly pro Janáčka bezesporu velmi inspirativní. Výkřiky útlaku a vzdoru a slova soucitu tryskaly Janáčkovi z duše a on, když je uváděl do tónů, nemusel opatrně uhlazovat jejich divoký spád. Mohl důvěřovat pevné ruce sbormistra a bezmezné vůli a mistrovství svých pěvců – učitelů. Úkol nastudovat Maryčku se zpočátku zdál nad síly Sdružení; ale „síly se napjaly, a úkolu dosaženo“. Na úspěchu Maryčky postavil pak Janáček novou verzi Kantora Halfara, 70 000 i sbory vytvořené ve svém závěrečném vrcholném období – interpretačně náročnou Českou legii a sugestivní sborové drama Potulný šílenec.
Potulný šílenec je jeden z nejúchvatnějších Janáčkových sborů. Když v červnu 1921 slyšel indického básníka a filozofa Rabindranatha Thákura předčítat jeho básně, rozhodl se překladu básnického textu Zahradník použít k vytvoření již zmiňovaného sboru. Janáček se tímto dílem zamýšlí nad lidským údělem a pohlíží zpět na svou tak svízelně nalézanou cestu, na níž každý krok byl krokem úporného hledání. V osudu potulného šílence, který znovu hledá „zlatotvorný kámen“, spatřujeme věrný obraz Janáčkova života a na jeho náhrobku nemohl být výstižnější epitaf: „…se silou uhaslou a srdcem v prachu, jako strom, jenž byl vyvrácen“.
Když PSMU koncipovalo v roce 1924 program koncertu ke skladatelovým sedmdesátinám, mohlo zařadit vskutku reprezentativní výběr; vedle ukázek z rané Janáčkovy sborové tvorby a osvědčených „hanáckých“ sborů všechny tři bezručovské sbory, Českou legii a Potulného šílence. Tento základní janáčkovský repertoár uchovává PSMU s drobnými obměnami až do dnešních dnů, kdy po novém přestudování sbormistrem Lubomírem Mátlem je jediným pěveckým tělesem u nás, které je schopné provést Janáčkovu tvorbu pro mužské sbory.
PhDr. Alena Němcová a Mgr. Jiří Krumpholc