Legendární sbor se zkratkou PSMU. Kdo by jej neznal, vždyť na něj chodívaly naše babičky, maminky a dnes na PSMU vodíme naše děti. Sbor letos vstupuje do 114. sezóny a v roce 2015 prošel významnou obměnou, kdy po téměř čtyřicetiletém, vynikajícím působení Lubomíra Mátla přichází mladá generace v podobě nového uměleckého vedoucího MgA. Jiřího Najvara. Ten také – spolu se sbormistrem Jiřím Šimáčkem připravil následující program. Mystické prožívání víry bylo velmi blízké skladateli a sbormistru Pavlu G. Česnokovovi, jehož působivé Spaseniye sodelal, Sovět převěčnyj a S nami Bog zazněly v úvodu za řízení Jiřího Najvara. Velmi náročná intonace a promyšlená dynamická výstavba vyvolaly starodávný, poutavý religiózní obraz pravoslavného Ruska beze stop strachu ze Stalinových zrůdných represí, ačkoli s nimi Česnokov měl v životě také svou neblahou zkušenost. Salve Regina skladatele Josefa Vejvody zazněla v poloze, kterou od etablovaného jazzmana možná někteří nečekali. Duchovních písní na latinské texty má Vejvoda vícero a Salve Regina patří k těm nejlepším. Skladba zazněla ve světové premiéře v roce 2010 v Ostravě právě v interpretaci PSMU a také nedělní provedení sbormistra Jiřího Šimáčka bylo velmi zdařilé.

V pomyslném centru nedělního matiné se nacházely dvě skladby, jejichž myšlenková a citová hloubka rozestupuje hladiny všedního bytí a obnažuje existenciální a duchovní otázky: Kdo jsme? Kam kráčíme? Můžeme se v životě o někoho opřít? Na podobné dotazy odpovídá už přes čtyřicet let estonský skladatel Arvo Pärt poměrně konzistentně, jeho hudba je svého druhu modlitbou: mystické hovory s neměnným, vyšším řádem, kterému lze říkat Bůh, či jakkoli jinak. Klidný, statický tok jeho duchovních skladeb jakoby zamrznul v řečišti času, v Pärtově hudebním vesmíru není důvod někam spěchat, je očistné se do něj ponořit a setrvat. Na bicí nástroje sboristy sugestivně doprovodila Lenka Škrlová. Provedení jeho De profundis (Z hlubin volám) bylo úchvatné, přesto bych měl jednu zásadní výhradu: rytmický tep skladby měl ve sboru tendenci zrychlovat, což není – v podobně strukturované hudební výpovědi – úplně nejlepší řešení. Následující kantáta s melodramatickými prvky Hora tří světel Bohuslava Martinů zazněla v umělecky výrazné spolupráci varhaníka Lukáše Kubenky, který své interpretaci vtělil osobní citovost a pevnou technickou jistotu. Sólově výraznější pěvecký part tradičně obstaral Václav Curylo a provedení této skladby se velice povedlo, byť by si šestadvacetičlenný sbor v této skladbě vyžadoval mohutnější obsadu a větší zvukovost.

Po druhé přestávce PSMU pokračovalo drobnějšími skladbami, odlehčenějšího rázu s názvuky lidových intonací. Zazněly skladby letos jubilujícího ostravského skladatele a pedagoga Pavla Staňka (Pásla husy pode dvorem), Jana Šoupala (Pod tým naším okénečkom), Oldřicha Halmy (Co že je to za prekrásné ptáča a Zazpívaj slavíčku) a Pavla Křížkovského (Čáry, Šatečka, Dar za lásku). Koncert PSMU vyvolal tradičně nadšený ohlas publika, které se vyžádalo dva přídavky v podobě Lásky opravdivé Leoše Janáčka a Moravěnky Josefa Nešvery. Ve třetím bloku se v dobrém světle představili sólisté PSMU, kteří už od počátku koncertu podávali výborné pěvecké výkony. K I. Stejskalovi, A. Tomáškovi, V. Curylovi se tak zodpovědnou interpretací přidali sólisté O. Solanský a A. Svěrák. Vrchol koncertu lze spatřovat v provedení skladeb Bohuslava Martinů a Pavla Křížkovského.

Koncert PSMU měl vyváženou a nápaditou dramaturgii. Členění do tří bloků mohlo být časově vyváženější, první přestávka následovala už po 25 minutách. To je však podotknutí, které dobrou úroveň koncertu a zodpovědné sbormistrovské výsledky Jiřího Najvara, Jiřího Šimáčka a všech účinkujících nijak neohrozilo.